Izaiáš 10 - Ceský studijní preklad
Běda těm, kdo vydávají zlá ustanovení, a těm,[192] kdo předpisují trápení,[193]
aby převraceli právní nárok chudých a uchvacovali právo nuzných mého lidu, aby se vdovy staly jejich kořistí a aby oloupili sirotky.
Co uděláte v den navštívení a ve zkáze,[194] jež přijde zdaleka? Ke komu utečete pro pomoc a kde zanecháte svou slávu?[195]
Nezbyde než se sehnout jako zajatci nebo padnout jako zabití. Ani v tom všem se jeho hněv neodvrátí a jeho ruka bude stále vztažená.
Běda Asýrii, metle mého hněvu. Hůl, jež je v jejích rukou, je mé rozhořčení.
Pošlu ji do národa bezbožného a přikáži jí, aby lid, proti němuž plane má zuřivost,[196] zcela vyplenila a vyloupila, aby ho určila k pošlapání jako hlínu na ulicích.
Ale ona si to tak nepředstavuje a její srdce to tak nezamýšlí, protože v jejím srdci je úmysl vyhladit a vytnout nemálo národů.
Vždyť si říká: Což nejsou moji velitelé[197] zároveň králi?
Což není Kalné jako Karkemíš? Zdalipak není Chamát jako Arpád? Zdalipak není Samaří jako Damašek?[198]
Tak jako má ruka dopadla na království nicotnosti[199] -- a jejich modly byly nad jeruzalémské i nad samařské --
cožpak nenaložím s Jeruzalémem a s jeho modlářskými zpodobeninami tak, jak jsem naložil se Samařím a s jeho nicotnostmi?
A stane se, když Panovník dokončí celé svoje dílo na hoře Sijón a v Jeruzalémě, že si řekne: navštívím ovoce velikášství srdce asyrského krále a pýchu jeho hrdých očí,
protože si řekl: Vykonal jsem to svou mocnou rukou[200] a svou moudrostí, protože jsem rozumný. Odstranil jsem hranice národů a vyplenil jsem jejich poklady, jako silák[201] jsem strhl jejich vládce.[202]
Má ruka nalezla majetek národů jako hnízdo a jako se sbírají opuštěná vejce, tak jsem já sebral celou tuto zemi. Nebyl, kdo by máchnul křídlem nebo otevřel zobák či zapištěl.
Což se sekera vychloubá nad toho, kdo s ní seká? Cožpak se pila vytahuje nad toho, kdo jí řeže?[203] Jako kdyby metla mávala tím, kdo ji zvedá, jako kdyby se hůl vyzdvihovala, že není dřevěná.[204]
Proto Panovník, Hospodin zástupů, pošle úbytě na jeho[205] vykrmené a pod jeho[206] slávou zažehne plamen[207] jako plamen[208] ohně.
Světlo Izraele se stane ohněm a jeho Svatý plamenem. V jednom dni zapálí a stráví jeho bodláčí i jeho trní
a dočista[209] zničí slávu jeho lesa a ovocného sadu. Bude to, jako když potácejícímu se ubývá sil.[210]
Zbylých stromů jeho lesa bude jen tolik, že je sepíše i chlapec.
I stane se v onen den, že ostatek Izraele -- ti z domu Jákobova, kteří vyváznou[211] -- už dále nebude spoléhat na toho, kdo ho bije,[212] ale opravdu[213] bude spoléhat na Hospodina, Svatého Izraele.
Ostatek se navrátí,[214] ostatek Jákoba, k mocnému Bohu.
Vždyť i kdyby bylo tvého lidu, Izraeli, jako písku v moři, jen ostatek z nich se navrátí. Je rozhodnuto o záhubě,[215] která s sebou přivalí spravedlnost.[216]
Ano, konec, o němž je rozhodnuto, učiní Panovník, Hospodin zástupů, v celé této zemi.
Proto praví Panovník, Hospodin zástupů, toto: Můj lide, který bydlíš na Sijónu, neboj se Asýrie, která tě bije metlou a zvedá na tebe hůl tak jako[217] Egypt.
Protože ještě velmi krátce a mé rozhořčení pomine a můj hněv bude k jejich zničení.
Hospodin zástupů bude proti němu podněcovat bič, jako při porážce Midjánu u skály Oréb, a jeho hůl bude nad mořem a pozdvihne ji tak jako v Egyptě.
I stane se v onen den, že bude odstraněno jeho břemeno ze tvých ramen a jeho jho ze tvé šíje. Jho se bude lámat pro tučnost.[218]
Přišel[219] k Ajátu, prošel Migrónem, v Mikmásu uloží svou zbroj.
Prošli průsmykem: Nocleh budeme mít v Gebě. Ráma se třásla, Saulova Gibea utekla.
Rozezni svůj hlas,[220] dcero Galímu, pozorně naslouchej, Lajšo, ubohý[221] Anatóte!
Madména se rozprchla, obyvatelé gebímští hledají bezpečí.
Ještě ten den se zastaví v Nóbu. Rukou pohrozí hoře dcery[222] sijónské, návrší Jeruzaléma.[223]
Hle, Panovník, Hospodin zástupů, s děsivou mocí[224] klestí ratolesti: Ty vysoko vzrostlé jsou pokáceny, i ty nejvyšší budou sníženy.
Proklestí houštinu toho lesa sekerou[225] a Libanon se vznešeným stromovím[226] padne.