Kazatel 1 - Ceský studijní preklad
Slova kazatele,[1] syna Davidova, krále[2] v Jeruzalémě.
Marnost[3] všech marností, řekl kazatel, marnost všech marností, všechno je to marnost.
Jaký užitek bude člověk mít z veškeré své námahy,[4] když[5] se bude namáhat pod sluncem?[6]
Generace odchází, generace přichází a země navěky zůstává.
Slunce bude vycházet, slunce bude zapadat. Baží po místě, kde vychází.
Vítr odchází k jihu a stáčí se k severu. Stáčí se a stáčí, obchází a při svém oběhu[7] se zas vítr vrací.
Všechny potoky tečou do moře a přece není moře plné. Na místo, z něhož potoky vytékají, tam se i vracejí, aby opět vytékaly.
Všechny věci jsou únavné; člověk to nedokáže vyjádřit.[8] Oko se nenasytí viděním[9] a ucho se nenaplní[10] slyšením. [11]
To, co bylo, je to, co i bude, a to, co se dělalo, je to, co se bude dělat. Není nic nového pod sluncem.
Je nějaká věc, o níž někdo řekne: Podívej, tohle je něco nového? Už to dávno bylo, v dobách, které byly před námi.
Není žádná památka na věci první. Ani na poslední, které budou; nebude na ně památka u těch, kteří budou naposled.[12][13]
Já,[14] kazatel, jsem byl králem nad Izraelem v Jeruzalémě.
Uložil jsem svému srdci, aby pátralo a aby zkoumalo[15] s moudrostí všechno, co bylo vykonáno pod nebem. Ono zlé plahočení[16] uložil Bůh[17] lidským synům, aby se při něm osvědčili.[18]
Viděl jsem všechny skutky, které byly vykonány pod sluncem, a hle, to vše je marnost a honba za větrem.[19]
Co je zkřivené,[20] nelze narovnat a nedostatek nelze sečíst.[21]
Takto jsem[22] hovořil se svým srdcem: Hle, já jsem rozšiřoval a nabýval moudrosti[23] nad každého, kdo byl v[24] Jeruzalémě přede mnou. Mé srdce užilo množství moudrosti a poznání.
Uložil jsem tedy svému srdci, aby poznalo[25] moudrost a poznalo i ztřeštěnosti a pomatenost. Poznal jsem, že také tohle je honička[26] za větrem.
Vždyť v množství moudrosti je množství mrzutosti. Kdo bude přidávat poznání, bude šířit bolest.