Job 9 - Ceský studijní preklad
Nato Jób odpověděl. Řekl:
Opravdu[211] vím, že to tak[212] je, ale jak může být smrtelný člověk[213] spravedlivý před[214] Bohem?
Jestliže s ním bude chtít[215] vést spor, neodpoví[216] mu na jedinou věc z tisíce.
Má moudré srdce[217] a ohromnou sílu. Kdo se proti němu kdy zatvrdil a uspěl?[218]
On[219] přenáší hory, aniž by poznaly, kdo[220] je ve svém hněvu vyvrátil.
On[221] pohybuje zemí[222] z jejího místa, až se rozechvějí[223] její sloupy.
On[224] domlouvá slunku, a to nezazáří,[225] vůkol hvězd umístí[226] pečeť.
On sám roztahuje nebesa a kráčí po návrších moře.[227]
Tvoří Medvěda,[228] Orion a Plejády i jižní souhvězdí.[229]
Činí veliké věci, jež ani nelze vyzpytovat, divy, jež ani nelze spočítat.[230]
Jestliže projde nade[231] mnou, nic neuvidím, a přejdeli,[232] ani jej nerozpoznám.[233]
Jestliže něco uchvátí, kdo ho přinutí[234] to vrátit? Kdo mu řekne: Co to děláš?
Bůh neodvrátí[235] svůj hněv. Před[236] ním se sklonili i pomocníci obludy.[237]
Jak bych mu tím spíše mohl odpovídat já? Jak mám volit slova při rozhovoru s ním?[238]
Vždyť[239] i kdybych byl v právu,[240] nebyl bych schopen odpovědět;[241] svého soudce[242] bych jen prosil o smilování.
Pokud bych volal a odpověděl by mi, nevěřil bych,[243] že vyslyší[244] můj hlas.
Neboť[245] mě drtí[246] bouří a bezdůvodně rozmnožuje mé modřiny.
Nedovolí, aby se mi vrátil dech,[247] nýbrž sytí mě hořkostmi.
Pokud jde o sílu, ano je udatný, a pokud jde o soud, kdo jiný mě předvolá?
I když budu v právu,[248] má ústa mě usvědčí z viny; jsem bezúhonný, ale prohlásila mě za zvráceného.
Jsem bezúhonný. Nebudu se starat[249] o svou duši, zavrhnu svůj život.
Je to jedno,[250] proto říkám: On skoncuje s bezúhonným stejně[251] jako s ničemou.
Jestliže bič náhle usmrtí, posmívá se zoufalství[252] nevinného.[253]
Země je vydána do ruky ničemy, on zakrývá tvář jejích soudců. Pokud ne on, kdo je to tedy?
A mé dny byly rychlejší než běžec; utekly, neviděly[254] blaho.
Pominuly spolu s rákosovými loděmi,[255] jako se orel střemhlav vrhá na kořist.[256]
Řeknuli si: Zapomenu na své stěžování, opustím svou utrápenou tvář a pookřeji,
lekám se všech svých bolestí, vím, že mě nenecháš bez trestu.
Já platím za ničemníka, nač se mám unavovat marností?[257]
Kdybych se omyl vodou ze sněhu[258] a dlaně si očistil louhem,
jednou mě ponoříš do jámy a bude mnou opovrhovat i můj plášť.
Vždyť on není člověk jako já, abych mu odpověděl a vešli jsme spolu v soud.
Není mezi námi rozhodčí,[259] který položí na nás oba svou ruku.
Ať ode mě odejme svou hůl, ať mě hrůza z něj neděsí,
ať mohu promluvit, aniž se ho budu bát; tak tomu totiž u mě není.[260]