Job 3 - Ceský studijní preklad
Potom otevřel Jób svá ústa a proklínal svůj den.
Jób promluvil[41] a řekl:
Ať zanikne den, v němž jsem byl zrozen,[42] a noc, která řekla: Byl počat mládenec.
Onen den ať se stane temnotou, ať po něm Bůh nahoře nepátrá, ať se nad ním nezaskví svítání.
Ať se ho ujmou[43] temnota a nejhlubší tma, ať se na něm usídlí bouřkový mrak, ať ho poděsí ponurost[44] dne.
Onu noc ať vezme setmění, ať se netěší[45] mezi dny roku, do počtu měsíců ať nepřijde.
Hle, ona noc ať se stane neplodnou, ať jí[46] nepronikne radostný křik.
Ať ji zatratí ti, kteří proklínají den,[47] připravení vzbudit livjátána.
Ať se zatmějí hvězdy jejího soumraku, ať napjatě čeká na světlo, a žádné není, ať neuzří paprsky[48] rozbřesku,
neboť nezavřela dveře nitra mé matky a neskryla trápení před mýma očima.
Proč jsem nezemřel vycházeje z lůna matky, nevyšel z nitra a nevydechl naposled?
Proč mě vzali na kolena[49] a k čemu jsou prsy, že je mám sát?
Vždyť bych nyní ležel a byl bych v klidu; spal bych a tehdy by se mi to odpočívalo
s králi a rádci země, kteří si znovu budují trosky;
nebo s knížaty, kteří mají zlato a své domy naplňují stříbrem;
nebo jako ukrytý potracený plod[50] -- nebyl bych;[51] jako děti, které neviděly světlo.
Tam[52] ničemové zanechali nepokoje, tam odpočinou únavou vysílení;[53]
tam vězňové zůstali spolu bezstarostní,[54] neslyšeli hlas biřice;
je tam malý i velký a otrok je svobodný[55] od svých pánů.[56]
Proč je dáváno[57] světlo udřenému a život těm, kdo mají hořkost v duši,
těm, kteří čekají na smrt, a ona nepřichází,[58] ač po ní slídili více než po skrytých pokladech,
těm kdo se budou s jásotem radovat, budou se veselit, že najdou hrob,
muži,[59] jehož cesta je ukryta,[60] za nímž ji Bůh zatarasil?
Vždyť mé vzdychání přichází místo mého chleba, mé nářky se rozlévají jako voda.
Neboť jsem se velmi[61] strachoval,[62] a stalo se mi to. To, čeho jsem se lekal, na mne přichází.
Neměl jsem pohodu, neměl jsem klid a neodpočinul jsem, až přišla vřava.